Carl Linné
Carl Linné (po povýšení do šlechtického stavu Carl von Linné nebo latinsky Carolus Linnaeus )
(27. květen 1707 – 10. leden 1778) byl švédský přírodovědec a lékař a zakladatel botanické a zoologické systematické
binominální nomenklatury.
Linné rovněž vytvořil pojem druh jako základ přirozené soustavy organismů a je rovněž považován za jednoho
zakladatelů moderní nauky o životním prostředí (ekologie). "Bůh přírodu stvořil a Linné ji uspořádal."
Linné se narodil v Rashultu v provincii Smaland v jižním Švédsku a měl se vlastně jmenovat Bengtson, jako jeho otec
Nils Bengtson. U Bengtsonů však bylo tradicí, že v každé generaci se jeden ze synů věnoval pastorační práci - kněžství.
Šlo o starý selský rod, na jehož usedlosti měli staletou lípu a ten ze synů, který se stal knězem, si podle této lípy
(linn je zastaralý švédský název pro lípu) zvolil nové příjmení. Otec Carla Nils po příchodu na lundskou
univerzitu polatinštil své příjmení Linné na Linnéus. Kdyby toho nebylo, možná bychom psali místo Rosa alba Linnéus
- Rosa alba Bengtson. Už jako čtyřletý chlapec
uměl malý Carl skoro všechny rostliny v okolí pojmenovat a řadu z nich pěstoval na otcově zahradě, včetně různých plevelů
tak dlouho, až mu to otec musel zakázat. Je také zaznamenáno, že „nebylo-li malého křiklouna čím uspokojit, potřebovala jeho
matka jen bylinu do ruky mu dáti, načež vždycky se utajil“. Ve škole prospíval jen v oborech, které ho těšily. Rétorika,
morálka, metafyzika, teologie, řečtina, hebrejština byly předměty, z nichž propadal, zatímco nejlepší ze třídy byl
v matematice a fyzice. Jazyky mu obecně nešly. Nenaučil se přes pozdější delší pobyty ani anglicky, ani holandsky, nemluvil
ani německy a vedle švédštiny užíval ponejvíce latiny, ale ani s tou to nebylo slavné. Údajně prohlásil: "Moje latina asi
nemá valné ceny, ale raději snesu tři pohlavky od gramatiků, nežli jeden od přírody". Po dvou letech gymnázia bylo jeho
otci navrženo, aby ho ze studií vzal a dal vyučit nějakému řemeslu. Stalo se a Carl putoval do učení k místnímu ševci.
Protože při této akci jeho otec onemocněl, zastavil se u místního fyzika (čili lékaře) Rotmanna pro nějaký lék a postěžoval
si na synka. Rotmann ovšem na tamním gymnáziu učil a znal Linného. Otci ševcovství rozmluvil, Carla si vzal k sobě a
soukromně ho připravoval ke studiu na univerzitě. Dá se tedy říci, že právě tento Rotmann Linného objevil. Na univerzitní
studium v Lundu neměl Linné dost finančních prostředků. Opět zasáhla náhoda. Na Rotmannovu přímluvu jej k sobě na byt a
stravu vzal lékař a profesor doktor Stobe. Ten, poznav Linného nadání a schopnosti, brzy mu chtěl dokonce předat část své
lékařské klientely (Linné právě začal studovat), ale protože švédská medicína se v té době odehrávala výhradně korespondenčně,
brzy zjistil, že „jinochova ruka nalezena jest příliš nesličnou“ a s nevrlostí musel přestat již na prvním pokuse. Linného
rukopis byl málo čitelný - Linné prostě čmáral. Po prvních prázdninách se do Lundu nevrátil a přihlásil se ke studiu
ve slavnější Uppsalle. V Uppsalle ale brzy utratil to málo peněz, co mu rodina mohla poskytnout. Pokoušel se živit kondicemi,
ale žádná rodina ho nepřijala, protože v té době převládal názor, že medicínu nestudují čestní a poctiví lidé. Brzy neměl
ani na obživu, ani na ošacení, nosil obnošené šaty svých spolužáků, občas ho někdo pozval na oběd a do bot s prochozenými
podešvemi si vkládal tvrdý papír, aby vůbec mohl vycházet. Tak ho jednou na podzim roku 1729 zastihl v uppsallské botanické
zahradě doktor Olaf Celsius, tehdy šedesátiletý, „jediný švédský botanik“, jak o něm později Linné hovořil. V krátkém
rozhovoru poznal Karlovy hluboké znalosti botaniky a vzal ho k sobě na byt a stravu. Náhoda tehdy zasáhla znovu. Zásluhou
Celsiovou mohl Linné studovat nejen v herbářích, ale dostal k dispozici celou knihovnu a brzy se seznámil se spisem
francouzského botanika Vaillanda, pojednávajícím o pohlaví rostlin, tedy o věci tehdy značně revoluční. Pyl byl do té
doby pokládán za vedlejší produkt rostlin. Tehdy Linného napadlo, že veškeré rostlinstvo by bylo možno uspořádat do
přirozené soustavy právě podle pohlavních orgánů. Od té doby patřily všechny jeho pohledy výhradně květům a začal se
rodit jeden z jeho hlavních objevů a přínosů vědě. Linné, ač v té době ještě nedostudovaný, začal dokonce sám vyučovat.
Posluchárny měl nabité víc, než jiní vyučující, k jejich nelibosti, a brzy mu byla svěřena do péče i uppsallská botanická
zahrada, do té doby značně zanedbaná. Paradoxní na tom bylo, že se tak stalo rok po tom, co se tam Linné, nemajetný a
otrhaný, marně ucházel o místo zahradníka. To, že na univerzitě učí student, vadilo doktoru Nilsi Rosenovi, slavnému lékaři,
který začal Linnému život natolik ztrpčovat, že se Linné výuky vzdal a přihlásil se na terénní expedici do Laponska.
Vyjel na koni, později pokračoval už jen pěšky, dostal se za polární kruh. Cestoval na bárkách a vorech, které si sám
postavil a postupně pronikl až k Severnímu moři a jen zázrakem přitom nezahynul. Jedl ryby, které si ulovil a zapíjel
je sobím mlékem. Chléb a sůl dostal jen zřídka. Nejhorší ale byla mračna hmyzu, komárů a muchniček, pro která musel nosit
přes obličej roušku, aby je nevdechoval. Jako první člověk tak prozkoumal severskou flóru a faunu a přinesl mnoho cenných
etnografických informací o životě Laponců. Když výsledky své cesty přednesl uppsallské přírodozpytné společnosti, byl přijat
za jejího člena. Od roku 1733 opět pokračoval Linné v botanických přednáškách, což zmíněný profesor Rosen nemínil strpět a
žaloval na Linnéa před akademickým senátem, že se odvážil vyučovat, nemaje doktorátu. Senát Rosenovi vyhověl, Linnému
zakázal vyučovat. Jenomže to Linné, který o sobě říkával, že je malý, hbitý, divoký a živý, to je sanquinik ba cholerik
ctižádostivé a dráždivé povahy, jednoduše nesnesl. A tak jednoho dne vytáhl kord a honil s ním milého Nilse Rosena po
Uppsalle, snaže se ho propíchnout. Jen přímluva Olofa Celsia (strýc astronoma Anderse Celsia, který vytvořil celsiovu
teplotní stupnici) ho tenkrát zachránila před většími následky, než byla důtka
akademického senátu. Obhájení doktorátu byla tehdy nákladná věc, platilo se za něj. Jeden z jeho přátel, biskup Borovarius,
mu tedy navrhl, aby se výhodně oženil a doktorát aby si pořídil za věno své nastávající. Tato strategie se systematickému
mozku mladého přírodovědce natolik zalíbila, že zanedlouho požádal o ruku Sáry Luisy, dcery doktora Morea z Falunu.
S finanční pomocí svého budoucího tchána mohl tedy Linné odjet do Amsterodamu, kde hodlal doktorát získat. Cestou se
zastavil v Hamburku, kde se brzy stal oblíbeným v tamní učené společnosti, ale i u starosty. V Hamburku byly tehdy nejen
pěkné zahrady, ale i velké sbírky přírodnin. Jedna se mu však zase stala osudnou. Bratr hamburského starosty byl slavný tím,
že vlastnil přírodní div, sedmihlavou hydru, na kterou si vypůjčil 10 000 hřiven stříbra. Bohužel, prostořeký Linnéus,
když potvoru spatřil, hned přišel na to, že jsou to vycpané zmije s vetknutými čelistmi lasiček a netajil se tím.
Před hněvem starosty se zachránil rychlým nočním útěkem z města. Doktorát získal v roce 1735. V Holandsku také vytvořil
a publikoval řadu svých základních prací a pověstný systém, jímž pronikl do povědomí vědeckého světa, ne však všude s
jednostranně kladným ohlasem. Například jeden petrohradský profesor Linnéa obvinil, že jeho díla jsou sexuálně necudná
a škodí mládeži. Linné se vrátil do Švédska slavný, ale nikdo ho tam už neznal a říká se, že mu jako lékaři nesvěřili
ani psa. Napsal proto svému obdivovateli, profesoru Hallerovi do německého Götingenu a ten mu okamžitě nabídl své
profesorské místo a vedení tamní slavné botanické zahrady. Jenomže tato nabídka absolvovala dlouhou poštovní a kurýrní
cestu, skoro devět měsíců, a přišla pozdě. Linné se přece jen uchytil jako lékař, a to v oboru dosti kuriózním, otevřel
si něco jako venerologickou poradnu. Brzy se ovšem i tady prosadil a už za rok měl docela obstojnou praxi. To bylo možná
už poslední úskalí v jeho životě a nastala léta šťastného života. Když roku 1741 onemocněla švédská královna Luisa Ulrika,
podařilo se Linnému její chorobu zvládnout a tak se brzy z něho stal dokonce dvorní lékař. V květnu téhož roku se sešlo
šest vzdělaných a podnikavých mužů, mezi nimi i Linné, a založili ve Stockholmu Švédskou akademii věd. Na jejím zasedání
byl Linné zvolen prvním prezidentem. A pak byl poprvé zvolen rektorem uppsallské univerzity. K jeho poctě byla ražena
pamětní medaile, jako první vědec obdržel řád Severní hvězdy a byl přijat za člena londýnské královské společnosti.
Byl povýšen do šlechtického stavu a začal se psát DE - von Linné. Jeho erb měl tři pole: černé, zelené a červené,
v každém pak byla koruna a nad ní stylizovaná kresba drobné severské rostliny, nazvané na jeho počest Linnéa borealis.
(Je těžko pochopitelné, že česká botanika, za každou cenu originální, zvolila pro tuto rostlinu české národní jméno zimozel.)
Od roku 1758 žil Linné na svém statku v Hammarby, kde také 10. ledna 1778 zemřel.
„S výjimkou Shakespeara a Spinozy na mne neměl nikdo takový vliv, jako Linné“, řekl Johan Wolfgang von Goethe.
Za svůj život měl Carl Linné několik studentů, které průběžně posílal na průzkum do různých částí světa.
Mezi jeho nejvýznamnější studenty patřil např. Petr Kalm, který v letech 1748 - 1751 cestoval po Severní Americe;
Daniel Solander, který v roce 1768 vydal spolu s Jamesem Cookem na výpravu po Tichém oceánu a v roce 1771 na Island,
Faerské ostrovy a Orknejské ostrovy; Friedric Hesselquist, který procestoval Palestinu a Malou Asii a v neposlední řadě
i Carl Peter Thunberg, který byl vyslán do Japonska, jižní Afriky, na Jávu a Srí Lanku.
Carl Linné má v Mezinárodním rejstříku jmen rostlin zkratku L. a v zoologii zkratku Linnaeus.
Dílo:
Čerpáno z Wikipedie, otevřené encyklopedie.